Vyhledat v textu

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Příspěvky od přátel Kocbeří

Příspěvky od přátel Kocbeří

Zájemci o zveřejnění Vašich příspěvků, se kterými se chcete podělit s ostatními, posílejte na adresu starostky: starosta@kocbere.cz

Ochotnické divadlo – moje velká láska.

Divadlo miluji. Ochotnické divadlo ještě víc pro své neopakovatelné kouzlo. Všichni dělají všechno, co je třeba, nekouká se na čas ani na peníze. Pomáhá každý, kdo propadl lásce k divadlu. Bez ní to nejde.  Málokdo ví, kolik je třeba energie, trpělivosti, obětavosti, zapálení pro věc, jak mnoho je třeba odříkání, aby vzniklo jedno představení.  Soubor je sice různorodý, ale ve výsledku je to jedna výborně sehraná parta. Odměnou za tu pomíjivou chvíli a převelikou námahu je jen radost z rozzářených a nadšených očí, dlouhý a opakovaný aplaus.

Stojí ta námaha za to? ANO, ANO. Já sama jsem ochutnala kouzlo a vůni divadla. Pár rolí jsem si jako mladičká zahrála. Bylo to nádherné. Vzpomínám na královnu vil nebo na Rozárku v Paličově dceři. Nebyla jsem moc zkušená, ale povedlo se, měli jsme úspěch. Byly to krásné role, mám je v srdci napořád. Divadlo prostě miluji.  Lásku k němu jsem získala už v raném dětství.

V naší malé vesničce Kocbeře, kde jsem se narodila, bylo velmi profesionální ochotnické divadlo BOZDĚCH, pojmenované po Emanuelu Bozděchovi, českém dramatikovi a dramaturgovi Prozatímního divadla, autorovi konverzačních a historických her, národním obroditeli. Divadlo si časem získalo vysokou úroveň, vybudovalo si tradici. Od roku 1950 pracovalo aktivně deset let. Ročně byly nastudovány tři i čtyři hry, které se reprízovaly. Ochotníci pravidelně vyjížděli do nejméně deseti obcí v okolí. Hra „Hluboké kořeny“ měla velký úspěch v Liberci. Velké pocty se divadelním ochotníkům dostalo v roce 1954 v jednom z prvních poválečných ročníků „Jiráskova Hronova“.  „Noc na Karlštejně“  byla nastudována v roce 1956, svým náročným provedením  mohla být provedena pouze v Hajnici a Lipnici u Dvora Králové n. L. Divadelní ochotníci měli  velkou podporu od místní továrny SILKA, kde byl ředitelem  hlavní  režisér Václav Kalců. Vše patří do nezapomenutelných vzpomínek mého dětství.

Dodnes si pamatuji tu nádhernou atmosféru, kouzelné prostředí, když se hrála „Lucerna“, „Otec“, „Matka“, „Lakomec“,  „Podskalák“, „Vojnarka“, „Šeříkový sad“ nebo  „Naši furianti“.   Hrálo se pod širým nebem v přírodním areálu „Janská studánka“. Starý mlýn byl skutečně mlýn, všechno bylo obklopeno lesem, obloha plná hvězdiček, měsíc v úplňku.  Atmosféra kouzelná, pohádková. Ani jsem nedýchala, vše na mne silně působilo. Není divu, že se mi tento zážitek jako sedmileté zapsal hluboko pod kůži.  I dnes se mi celý děj odvíjí před očima a prožívám znovu úžasný prožitek.

Sousedy (holiče Karla Ježka, který herce líčil a staral se o kostýmy, Vladimíra Jůzla, režiséra, Antonína Wernera, dramaturga, scénografa Josefa Hlavatého a A. Šípka, naši paní učitelku Zdenu Prausovou, která vedla dětský divadelní soubor  i paní Jaroslavu Šedinovou, Alenu Peškovou) jsem najednou  viděla v úplně jiném světle. Velký zážitek, když jsem viděla tatínka jako muzikanta v „Lucerně“ a brášku s kamarádem ve hře „Otec“.  Nádherné vzpomínky, vidím je všechny před sebou, jakoby to bylo včera.

Velký obdiv měl ředitel Václav KALCŮ, který ochotnické divadlo založil, vedl a ze své pozice podporoval. Patnáct mužů a osm žen tvořili základ souboru, podle potřeby a náročnosti her se počet herců navyšoval. Rozdávali radost, naději, vraceli do dětských i dospělých očí lesk a zář.  Tyto nepopsatelné pocity se mi vracejí hned, jak se řekne ochotnické divadlo.  

Kocbeřští ochotníci šířili vzdělanost, posilovali podvědomí místních občanů po osvobození republiky. Do malé obce se po roce 1945 stěhovaly nové rodiny, vznikala nová komunita. Za pomoci ochotnického divadla se všichni lépe poznávali a sbližovali. Všichni tvořili jednu velkou rodinu.

Proč tato vzpomínka a zamyšlení?

S velkou pokorou sleduji ochotnická divadla, žijí dál, nezanikla. I dnes jsou mezi námi trpěliví, tolerantní a nadšení ochotníci, kteří nám mají co sdělit. Podaří-li se předat lásku k divadlu, zůstane napořád. Zážitky z překrásných představení, z neopakovatelné atmosféry zůstanou nejen ve vzpomínkách, ale i srdci.

Velké poděkování a obdiv proto patří těm ochotnických souborům, které mají tento dar.  Ať jejich energie, trpělivost a nadšení není nikým a ničím ohrožena a v dobré partě se může jeden na druhého spolehnout.

Nekončící potlesk a nekonečné děkovačky … sladká odměna.

                                                                       neznamaxy@seznam.cz – 4. 2. 2014